Skolioza

První zmínky o lidech s deformitou páteří jsou z doby 3500 let před našim letopočtem Dle těchto záznamů byli tito jedinci většinou zesměšňováni, odsunuti na pokraj společnosti, vzbuzovali nenávist a strach.

Poprvé popsal skoliózu v 5 .stol před Kristem Hippokrates . Upozornil na možnou souvislost tíže zakřivení s jeho zhoršováním v průběhu růstu. Věřil, že deformita je výsledkem chybného držení a doporučil léčení axiální distrakcí na extenčním aparátě ( tahem za trup na speciálním přístroji).

Pravděpodobně první kdo použil název "skolióza" byl Galen ( 1 stol. před n.l.) Popsal páteřní deformity a zavedl termíny jako skolióza , kyfóza a lordóza.

 Ambrose Paré (1510 - 1590) poprvé popsal kongenitální skoliózu a přidružený útlak míchy jako příčinu ochrnutí dolních končetin. Byl také přesvědčen, že skolióza má příčinu v oslabeném držení těla. Byl zastáncem používání železných korzetů, které co 3 měsíce obnovoval.

V 17-18 století se začaly nově objevovat různé typy podpůrných korzetů, které měly křivku spolu s manuální trakcí ovlivnit. Byly zhotovovány i různé přístroje, které pomocí trakce (tahu v ose) měly páteř vyrovnat.

První operace u dítěte se skoliózou se uskutečnil v 19. století, kdy Jules Guerin ( 1839) provedl perkutánní myotomii ( tedy pouhé protětí svalů) . Takto odoperoval okolo 50 pacientů. Volkman se v roce 1889 pokusil o první operaci na kostech u skoliózy. Byla to resekce žeberní prominence.

Na přelomu 19.století byla skolióza chápána jako následek chabého držení těla. Lewis Sayre v r.1880 poprvé aplikoval sádrový korzet. Snažil se korzetem korigovat jak boční vychýlení tak i rotaci páteře.

Významným přínosem v pochopení této deformity byl vynález rentgenu v r. 1895, kterým bylo možno postihnout utváření páteře a její chování s odstupem času.

V r. 1911 položil základy operačního léčení skoliózy Hibbs svým tzv. intraartikulárním zpevněním páteře v rozsahu skoliotické křivky. Principy této operační techniky se používají dodnes.

 V první polovině 20.století se na pokroku v oblasti skoliózy podíleli velikáni jako Risser, Moe, Cobb ( podle kterých jsou pojmenována základní měření na RTG snímku, Cobb popsal své měření křivky v r. 1948) V 50-tých letech se poprvé objevuje Blountův Milwaukee korzet ( podle stejnojmeného města v USA) jako nejvýznamnější součást konzervativního způsobu léčby.

Operační léčba v těchto letech spočívala v předoperační co největší korekci zakřivení v sádrovém korzetu, ve kterém se ze zadního přístupu křivka v potřebném rozsahu zpevnila. Stejný, případně další sádrový korzet běžně sloužil i k dlouhodobému pooperačnímu obvykle desetiměsíčnímu doléčování.

Mezníkem v terapii skoliózy byl rok 1955, kdy Harrington použil své instrumentarium složené z háčků a tyčí se západkami, kterým zezadu skoliotickou křivku korigoval a dosaženou korekci spolu se zpevněním páteře v rozsahu křivky stabilizoval. Touto distrakční metodou dosahoval mnohem lepší korekci a jeho metoda se rychle rozšířila do celého světa.

V r. 1960 se uskutečnila první operace skoliózy předním přístupem. Dwyer použil u neuromuskulárních skolióz kombinaci šroubů zavedených pře těla obratlů a flexibilního kabelu. Zielke nahradil kabel ocelovou tyčí a tak odstranil některé nevýhody Dwyerova systému.

V 70. letech byl dalším průkopníkem Luque, který použil tzv. segmentární instrumentaci s translací a opustil tak do té doby používanou Harringtonovu distrakci kde bylo nebezpečí „přetažení míchy“ s následným neurologickým postižením dolních končetin. Principy segmentační instrumentace se i v současnosti využívají při operačním ošetření páteře zezadu.

V dalších letech dochází k velkému rozvoji operačního léčení těchto vad. V současné době existuje celá řada účinných a spolehlivých operačních systémů, kterými lze dosáhnout až překvapivě dobrých dříve nemyslitelných výsledků. Na přelomu 20 století byla ocelové slitiny postupně vytlačeny slitinou titanu, která významně snížila počet komplikací. Dřívější rozsáhlé zadní přístupy jsou nahrazovány tam kde to je možné předními, které umožňují kratší, méně rozsáhlé zpevnění, ale vysoce účinnou korekci a stabilizaci, a které dovolují vypustit doposud nezbytné několikaměsíční pooperační doléčení v ortéze.

Současně se samozřejmě vyvíjela i strategie konzervativní léčby pomocí korzetů. Dnes máme k dispozici poměrně velké množství kvalitních trupových ortéz, které však nejsou samospasitelné, protože vyžadují dodržovat přísný léčebný režim. Součástí terapie je i léčba rehabilitační. Cvičení však má naději na úspěch pouze ve spojení s nošením ortézy.

 Vývoj v českých zemích kopíroval vývoj ve světě, kdy původně převažoval konzervativní přístup. Možnosti protetiky byly dříve značně omezeny a různé napodobeniny Milwaukee nebo Bostonského korzetu nevedly k úspěchu. Proto se preferoval dlouhodobý pobyt ve specializovaných léčebnách (Luže Košumberk), kde bylo cvičení doplňováno trakcemi a dalšími léčebnými procedurami. Zkoušely se i různé druhy sádrových korzetů.

S postupujícím rozvojem protetiky byly původní korzety z valchované kůže, kovových dlah a výztuh nahrazeny plastickými hmotami.

Operační léčba u nás se začíná rozvíjet v 60 letech - výsledky však byly neuspokojivé.V roce 1959 se uskutečnil celosvětový ortopedický kongres v Brně, ale spondylchirurgické operační výkony v moderním pojetí se datují až od r 1975, po návratu prof.Vlacha z dlouhodobé stáže v USA.