I když jsme měli po určitý čas za to, že u nás už choroba vymizela, znovu udeřila s plnou silou. Napomáhá jí k tomu novodobé prostředí, větší migrace lidí, cestování do destinací, kde si s hygienou hlavu příliš nelámou a které je pro civilizovaného a zchoulostivělého člověka leckdy vražedné, protože na ně není připraven.
Za prací se k nám stěhují lidé z rozvojových zemí, kteří nemají dostatečné hygienické návyky a v jejichž zemích některé choroby dosud přetrvávají, v naší populaci přibývá lidí, kteří se ocitají na okraji společnosti, žijí na ulicích, nemají dostatek zodpovědnosti a nedodržují běžné základní normy.
Stačí pak dostat se těmito lidmi do kontaktu, v cizině pozřít špatné jídlo, napít se z pochybného zdroje, vzít do ruky předmět, na kterém ulpěly bakterie. Doma se můžeme dotknout kontaminovaného madla dveří, držadla v MHD nebo jiného znečištěného předmětu a neumýt si včas ruce. Takto se nejčastěji přenáší žloutenka typu A trefně pojmenovaná nemocí špinavých rukou.
Starší generace ještě pamatuje její epidemie a preventivní opatření, která ji provázela. Mytí rukou pod dohledem a kliky omotané páchnoucí dezinfekcí. Tato opatření byla ale více než namístě a také byla velmi účinná.
Nyní nás ovšem ohrožují ještě další dva typy žloutenky, B a C, které souvisí s novodobým životním stylem a drogovou závislostí. Tyto typy se přenášejí krví, nakaženými injekčními stříkačkami nebo pohlavním stykem. K nakažení stačí malá krvavá oděrka nebo třeba zapůjčení holícího strojku.
Hepatitida typu A je z tohoto pohledu méně nebezpečná a pokud je včas diagnostikována, lze ji trvale vyléčit bez následků.
Další dva typy jsou mnohem nebezepečnější, neboť v lepším případě zanechávají trvalé poškození některých orgánů, zejména jater a mohou vést až ke smrti. Situace je o to horší, že příznaky nastupují pomalu, plíživě a nenápadně a často jim ani sám nemocný nepřikládá velkou důležitost.
Deklarovaný jednoznačný příznak žloutenky - žluté zbarvení pokožky a očního bělma, způsobený nadbytkem bilirubinu v krvi se nemusí vůbec projevit. Když se choroba rozvine naplno, může už být pozdě. Problémem je, že i když člověk sám výraznější příznaky necítí, chorobu dál roznáší mezi zdravé lidi a ohrožuje tak jejich zdraví a životy.
I u žloutenky tedy platí stejné doporučení jako u jiných chorob. Pokud na sobě pocítíte jakékoliv příznaky, které by s žloutenkou mohly souviset, ihned se obraťte na lékaře, který jediný je kompetentní chorobu léčit. U této závažné infekční nemoci je nutná hospitalizace na infekčním odělení nemocnice. Musíme počítat, že léčba je poměrně dlouhá a ještě delší je rekonvalescence.
Souběžně je také třeba provést řadu hygienických a preventivních opatření v bydlišti nebo na pracovišti či škole postiženého. Příznaky žloutenky se totiž neprojeví hned, nýbrž po tzv. inkubační době, kdy se virus v organismu usídlí, namnoží a vyvolá zánět.
Nejúčinnější prevencí proti typům A a B žloutenky je očkování. Proti typu C zatím očkovací sérum nemáme. Ten, kdo se pohybuje v rizikovém prostředí nebo odjíždí do zemí, které jsou z tohoto pohledu nebezpečné, by měl na tuto prevenci myslet. Ani očkování by nás však nemělo zbavit opatrnosti, a když už se v prostředí, kde se žloutenka objevuje, ocitneme, měli bychom, ve vlastním zájmu, striktně dodržovat nejpřísnější hygienická opatření.
ml,foto:archiv |
