Velikost textu:

Diabetes  mellitus neboli cukrovka je celosvětově rozšířené onemocnění. Postihuje obě pohlaví a všechny věkové skupiny bez rozdílu. Je to choroba, která je tím nebezpečnější, že nebolí a její příznaky člověka nijak neobtěžují. Proto také, pokud je diagnostikována, pacienti lékařská doporučená často ignorují a nepřikládají jim tu váhu, kterou by měla mít. Následky neukázněnosti totiž necítíme ihned, ale jsou tu a bez našeho vědomí se nám sčítají.

Cukrovka je pro populaci obrovskou hrozbou, protože počet nemocných roste velmi rychle. Ještě asi před dvaceti lety jsme evidovali asi 250 tisíc diabetiků, dnes už jich je skoro 800 tisíc. I když je to velmi stará nemoc a první zmínky o jejím výskytu máme již asi kolem roku 1500 před n.l., její obrovský nárůst je velmi nebezpečný.

Název nemoci pochází z latiny a řečtiny. Výraz diabetes znamená v řečtině „průchodný“ a souvisí s jedním z příznaků onemocnění – velkou žízní a častým močením. Později se název nemoci rozšířil o výraz mellitus, který v latině znamená sladký, protože nemoc se diagnostikuje pomocí testu, který určuje výši hladiny cukru v krvi.

Příčinou onemocnění cukrovkou je neschopnost organismu produkovat nebo efektivně využívat životně důležitý hormon inzulín, který je zodpovědný za přeměnu stravy v energii. Buňky, které produkují inzulín ve slinivce břišní nevytvářejí tolik inzulínu, kolik ho organismus potřebuje. Tím dochází k usazování cukru v krvi, protože nemůže být vyplavován a rozdělován orgánům, které jej ke své činnosti potřebují.

Diabetes mellitus se dělí na dva typy. První typ je vrozený a  jsou jím postiženy hlavně děti a mladí lidé. Zde onemocnění  nemá nic společného s konzumací nevhodné stravy ve velkém množství. Tento typ je dědičný. Trpí jím asi 8 % diabetiků a jsou životně závislí na inzulínu, který si musí pravidelně injekčně aplikovat. Pokud by tak neučinili, hrozí jim smrt.

Druhým typem trpí zbytek postižené populace a jedná se o typ získaný. Od lékařů dostal také přívlastek „civilizační“. Sice i zde hraje určitou roli genetika, ale většinou bývá spojen s nevhodnými stravovacími návyky, životním stylem, obezitou a nedostatkem pohybu. Pokud si tato rizika vyhodnotíme, dojdeme k závěru, že i toto je vlastně genetická zátěž, protože tyto zvyky se v rodinách zpravidla předávají a proto dcera diabetičky přebírá i její způsob vaření a dodržování nebo nedodržování lékařských doporučení.

Ještě v nedávné minulosti se tento typ označoval také jako „stařecký“, avšak v současnosti postihuje stále mladší lidi, takže toto označení ztrácí platnost.

Léčba druhého typu cukrovky spočívá hlavně v dodržování stravovacího režimu, ukázněnosti v příjmu  a výběru vhodných potravin a jejich rozložení na menší porce a více dávek a sledování hladiny cukru v krvi. Zdravý člověk má mít mezi 2,8 – 4 mmol glukózy v 1 l krve. Tyto hodnoty se měří nalačno, protože každá přijatá potrava výsledek poněkud zkresluje. Rozložení stravy na více dávek neznamená, že jíme jako dosud, ale 5 – 6x denně, ale že si běžnou porci rozdělíme na 2 –3  dávky. Ukáznění diabetici si porce jídla dokonce odvažují a postupují podle doporučených tabulek.

Pokud pacienti ukáznění nejsou, k čemuž je vede právě onen „naoko“ bezproblémový průběh nemoci, poznají to časem na komplikacích, které nedodržování režimu přináší. Velmi častým problémem, na jehož pozadí je právě diabetes, jsou zrakové potíže a onemocnění nohou. Tyto komplikace mohou vést až k úplné ztrátě zraku nebo k amputaci.

Někteří takto neukáznění pacienti se snaží lékaře, ke své škodě, ošidit a před kontrolou drží přísnou dietu nebo konzumují různé lidové prostředky na snížení hladiny cukru v krvi. Lékaři ovšem dnes již využívají testy, které odhalují tzv. „dlouhý cukr“, a ty jim spolehlivě vypovídají o pacientově stavu za delší období.

Diabetici, kteří se o takové podvůdky snaží by si ale měli uvědomit, že šidí sami sebe. Nikomu jinému jejich neukázněnost problémy nepřinese, než zase jen jim. Ano, omezení, která musíme při onemocnění cukrovkou dodržovat nejsou vždy příjemná, ale otázka je, jestli se to vyplatí.