Rozdíl je v tom, zda k tonutí dochází ve slané či sladké vodě, proudící nebo stojaté, je-li voda čistá nebo špinavá (odpadní jímky apod.). Velkou roli hraje také jak moc je voda studená (ta bývá sekundárně výhodná – při podchlazení klesají nároky organismu na kyslík…), ale finálně vždy tento stav směřuje k zástavě dýchání, srdeční akce a bezvědomí s nevyhnutelným poškozením mozku nedostatkem kyslíku…  

V rámci první pomoci je třeba postiženého vytáhnout z vody. Ale musíme mít na paměti naše zdraví - i skvělý plavec může být ohrožen na životě topícím se. Je tedy lepší zachraňovat z loďky, člunu, lehátka nebo zachraňovat s něčím, čeho se tonoucí zachytí! Může to být například dětský plavací kruh nebo vesta. Zkrátka cokoliv, co plave, unese tonoucího a nás nebude stahovat pod vodu. Topící se člověk je totiž stresovaný, nedostatečně dýchá, "polyká andělíčky" a zachytí se čehokoli! Pokud nemáme loďku nebo člun, tak se přibližujeme k tonoucímu tak, aby nás neviděl, a zezadu jej uchopíme za hlavu a hrudník (jde o specifický hmat) nebo jakkoliv, aby nás neohrožoval a my s ním mohli plavat ke břehu…

Do vody k tonoucímu skáčeme vždy tak, abychom ho viděli, tedy po nohou. Pokud budeme skákat po hlavě, tak se může v době, když tonoucího neuvidíme (protože jsme pod vodou), ponořit a my nebudeme vědět, kde byl naposled, než se nad ním voda zavřela…

Je-li tonoucí v bezvědomí se zachovalou spontánní dechovou aktivitou, otáčíme jej do Rautekovy zotavovací polohy (stabilizovaná poloha na boku) a voláme zdravotnickou záchrannou službu. Je-li tonoucí již v bezvědomí a bez dechové aktivity, je třeba s ním začít co nejdříve dýchat – v loďce ale i na hladině. Po vytažení na břeh poskytujeme první pomoc dle pravidel: tonoucí nedýchá – provádíme iniciálních pět vdechů a provádíme masáž hrudníku v poměru 30:2 (30 stlačení hrudníku:2 vdechy) a to do příjezdu zdravotnické záchranné služby nebo do vyčerpání zachránců. Dojde-li k obnovení dechu a pulsu v průběhu resuscitace, otáčíme postiženého do stabilizované polohy na boku a kontrolujeme dechovou aktivitu do příjezdu záchranné služby. Každý tonoucí musí být po resuscitaci vyšetřen lékařem.

Prevence – neskákejte do vody, kterou neznáte (hrozí úrazy), nepřeceňujte své síly, neskákejte do vody rozehřátí a uřícení (vstupujte do vody postupně).

Pro mladší ročníky platí: nefrajeřit!

Autor: Mgr. Vlastimil Mrákava, zdravotní bratr z Anesteziologicko-resuscitační kliniky Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze