Velikost textu:

Ve Švédsku nebo Švýcarsku už pacient nemusí s prvními příznaky hned běžet k lékaři, ale jednoduše se připojí na internet, kde přes e-mail nebo videokonferenci vyhledá odbornou radu. Doktor mu stanoví diagnózu a obratem pošle nemocnému, nebo jeho nejbližšímu lékárníkovi recept na prášky. Takovou službu se od příštího roku rozhodla zavést i francouzská ministryně zdravotnictví Roselyne Bachelotová.

Vědecko-technický pokrok se nedá zastavit. V uplynulých desetiletích vedl k neuvěřitelným úspěchům v poznání příčin mnoha nemocí, stavby a funkce lidského těla i ve schopnosti tyto funkce ovlivňovat. Tentýž pokrok ale vnucuje medicíně rychle narůstající problémy, které už nejsou vědecko-technickými prostředky řešitelné.

V důsledku její atomizace na úzce specializované obory, rozdělující si lidské tělo na jednotlivé orgány a jejich části, se prakticky vytratil komplexní, celostní pohled na osobnost pacienta v jeho jedinečnosti a individuálním způsobu prožívání nemoci. Vrcholem tohoto odosobnění je projekt určování diagnózy a léčení prostřednictvím internetu.

Rozhovor pacienta s lékařem ale není a nemůže být pouhým úředním aktem, sloužícím k výměně informací. Vždy se jedná o setkání hluboce lidského významu, zásadním způsobem ovlivňující chování a život nemocného člověka.

Jestliže pacient některému z příznaků svojí nemoci nerozumí, měl by se obrátit především na rodinného nebo osobního lékaře. Jedině ten totiž dokáže dát často nevědomý nebo symbolický význam stesků do složité sítě psychických a sociálních souvislostí pacientova života. Jedině tam lze nalézt jejich skutečnou příčinu.

Pacient je obvykle nemocný proto, že si sám neumí pomoci. V takovém případě může být snaha určit diagnózu a doporučit léčebný postup prostřednictvím internetu velmi problematická. Právě první fáze stonání totiž má pro vývoj choroby zásadní význam. Jakékoliv laické pokusy o samoléčení mohou vést k časové prodlevě a zbytečným komplikacím.

Před pěti lety se uskutečnil pokus o poskytování zdravotnických rad prostřednictvím internetu i u nás. Lékařům jejich konzultace dokonce zčásti hradila zdravotní pojišťovna. Projekt skončil nezdarem. Připojení lékaři si pěkně zavařili. Mailem jim přicházely nekonečné chaotické texty, z nichž bylo možné s vysokou pravděpodobností usuzovat především na nedobrý psychický stav nebo těžkou životní situaci pisatele. Službu také využívali pacienti, kteří se styděli lékaře navštívit, nebo si na setkání s ním nedovedli najít čas. To samo o sobě bylo důležitou informací o jejich problematickém životním stylu nebo nedostatku důvěry k lékaři. O to naléhavější se ukázal být význam navázání osobního vztahu.

Využití internetu k poskytování obecných informací z oblasti prevence zaslouží plnou podporu. Budou-li touto cestou psychoterapeuticky vzdělaní lékaři pacientům rozmlouvat neúčelné užívání léků a vést je ke zdravému životnímu stylu, rozptylovat jejich pověry a předsudky, může se internet stát užitečným prostředníkem, zkvalitňujícím a usnadňujícím pozdější osobní setkání lékaře a pacienta.

Právě to ale musí zůstat základem medicíny i v době internetové. Před vším, co by osobní setkání lékaře s pacientem zpochybňovalo, zlehčovalo nebo nahrazovalo, je nutné varovat. Snad jsme se z vlastní trpké zkušenosti dostatečně poučili.