Velikost textu:

Odborníci jej znají pod názvem „Burnout syndrom“ a je známo, že postihuje zejména pomáhající profese, jako jsou sociální pracovníci, hasiči, záchranáři nebo zdravotníci, ale také učitelé. Jedná se tedy o lidi, kteří dlouhodbě řeší krizové situace a konflikty, pracují  s lidmi v bezprostředním ohrožení života a zdraví nebo s osobami sociálně vyloučenými.

Problematika se týká též osob, které dlouhodbě pečují o seniory nebo osoby se zdravotním postižením. Nezáleží na tom, zda si člověk tento úděl vybral sám, nebo k němu byl přinucen okolnostmi.

Ohroženi jsou ovšem ve větší míře právě ti, kdo se stali pomáhajícími nebo pečujícími nedobrovolně. Oni totiž mohou často jen ztěží odejít a vybrat si něco jiného. Narodilo se jim dítě se zdravotním postižením, zestárli jim rodiče nebo partner těžce onemocněl. Pomáhající profese si mohou zvolit jiné povolání, nuceně pečující nikoliv.

Problém je hlavně v tom, že jsou s osobou, které poskytují péči svázáni citovou vazbou a a pokud by tuto péči odmítli, vystaví se zpravidla mnohem většímu stresu než je ten, který na ně klade náročnost péče.

Medicína zná stres, jako automatickou obrannou rekci organismu na zvýšený tlak ohrožujících podnětů. Jedná se v podstatě o chemický proces probíhající v lidském těle. Míra reakcí na stresové podněty je naprosto individuální a u každého člověka se projevuje jinak. Někdo je proti takovéto zátěži odolnější, což je dáno i genetickou zátěží.  Různými formami cviků se ovšem také lze naučit, jak  stres,, kterému jsme vystaveni, zvládat.

Stres, který stojí na počátku syndromu vyhoření přitom nemůžeme vnímat negativně, neboť se jedná o obrannou reakci organismu, bezpečnostní pojistku, která je signálem, že jsme již na pokraji svých sil. Pokud ovšem na tento varovný signál nemůžeme reagovat  a zátěž zmírnit, jedná se o stav, který nás může ohrozit.

Začne to zpravidla obyčejnou únavou a pocity duševního i fyzického vyčerpání,  a končí stavy  beznaděje a pochybami o vlastních schopnostech. Fyzicky začnou trpět tito lidé bolestmi hlavy, nespavostí, dechovými nebo zažívacími potížemi, nechutenstvím, anémií a depresemi. Tělo začne být oslabené a mnohem rychleji podlehne i jiným onemocněním.

Mnohem hůře se léčí dopady psychické. Uzavřenost a melancholie, smutek, či rezignace,  zvýšené podráždění, výbušnost a nepřiměřené reakce na bezvýznamné podněty, negace všeho - to jsou stavy, které nakonec vyřadí ze společnosti právě pečující osobu.

Této situace by si měli být především vědomi zaměstnavatelé pomáhajících profesí a nabídnout těmto lidem možnosti, které by jejich zátěž zmírnily. Také nedobrovolným pečovatelům je ale třeba pomoci. Sociální dávky ve formě financí sice mnohé vyřeší, ale někdy je účinnější pomoc dobrého psychologa, který pečující a pomáhající naučí, jak se se složitou situací vyrovnat a naučit se nejen pomáhat, ale také mít rád  sám sebe.