Velikost textu:

Také kdysi řekl, že když milujete stromy, kameny, ptáky, je to humbuk. Teprve až začnete milovat člověka (rozumějte - s jeho všemi světly i stíny), bude to teprve pravdivé.

Milovat člověka je umění, které si potřebuje osvojit každá civilizace, která se na této Zemi (či někde jinde) objeví. Je to prubířský kamínek v postupu na vyšší stupínek…

Jaké lidi obvykle máme rádi? Lidi usměvavé, půvabné, urostlé, schopné. Jako třeba učitel, který má rád žáka, jenž v hodině pozdraví, je úslužný a pilný, rád vyhoví - zkrátka je manipulovatelný, "zobe z ruky" , chová se tak, jak potřebujeme, pomáhá nám splnit naše představy.

Stejně to cítím ve vztahu rodič - dítě. Hezká řádka rodičů chce realizovat v životě dítěte své vlastní (a třeba nerealizované) sny. Poslušné dítě (a lidi obecně) je potom snadné milovat. Ale co ti ostatní? Oni si nezaslouží naši pozornost, toleranci, lásku? Co by na to řekla Láska s velkým L? No, ta by "hříchy" odpouštěla a uměla radit i pomáhat cestu ke všeobecnému dobru najít…

Někdy si všímám, jaké děti se narodily  kterým rodičům. V prosté rodině nacházím dítě s vysokými ambicemi a talentem, jindy v rodině vysoko postavených a vzdělaných lidí nebo duchovně vyzrálých lidí najdu dítě, které si (zdánlivě) ze svých rodičů vůbec nic nebere a jejich sklonům se posmívá a v životě vyhýbá.

Mám tušení, že naše lidská duše si podvědomě vybírá úkol, na který momentálně stačí a který odpovídá stupni zralosti, jehož duše dosáhla nebo tímto krokem dosáhnout touží. A pak vědomě zápasíme s problémy, když podvědomí tuto situaci vlastně připravilo. Schopný učitel matematiky dává občas bystrým žákům ve třídě tzv. problémový úkol, tj. úkol, který stojí o stupínek nad momentálními osvojenými modely žákových myšlenkových operací. A takového učitele tušíme a máme každý sám v sobě…

Máme přece vnitřní hlas, pocit svědomí a intuici. Jen to v sobě otevřít a osvobodit. Žít vědomě svůj život. A co myslíte, bude mít starý učitel - praktik - rád své malé žáky i ty bývalé, dnes už úspěšné podnikatele? Jistě ano. Bude v těch malých tušit velké Mistry. A tak to je s lidskou duší - ať je mladá a nezkušená či stará a svébytná, moudrá. Každý člověk má z vyššího hlediska stoprocentní hodnotu, a to v kterémkoli stupni svého vývoje.

A tak se učme mít rádi lidi takové, jací jsou. Ať momentálně "zlobí" nebo nám jdou na ruku. Mají právo vývoje. Až je za pár let potkáme, budou zase jiní.  A tak to musí být, protože člověk má svobodnou vůli používat všechno, co v něm je.