Velikost textu:

Upozorní jej na překážku, na příjezd autobusu, na vchod do domu, podá mu spadlý předmět.

Už méně obyvklý, i když stále viditelnější je pes, který doprovází osobu na vozíku pro invalidy. V namáhavějším terénu pomáhá vozík táhnout, ale umí i nosit a podávat předměty, pomáhá při svlékání a oblékání, umí otevřít dveře a dokonce stisknout vypínač. Je to pes asistenční.

Úkonů, které tato zvířata zvládají je až udivující množství. Jsou to všestranní pomocníci, kteří dokážou postižené osobě skutečně nahradit chybějící schopnosti nebo smysly.

Výcvik takového psa začíná již u štěněte a vyžaduje správný výběr vhodného zvířete, které je velmi inteligentní, klidné a nebojí se a pak nekonečnou trpělivost a velké zkušenosti. Je časově i finančně velice náročný a často se uprostřed výcviku zjistí, že pes pro tyto účely není tak úplně vhodný.

Ani když je pes vycvičen, nemusí být vyhráno. Je třeba pečlivého výběru, než se pro něho najde vhodný pán, se kterým se sžije, rozumí si s ním, a který jej umí dobře ovládat, aby mohl plnit úkoly, pro které byl vycvičen. Musíme mít na paměti, že asistenční psi pracují s lidmi, kteří mají většinou kombinované vady a ty se mohou projevovat různě. Pes si tedy musí zvyknout nejen na hlas svého pána, ale i na jeho někdy zvláštní chování a reakce.

Dalším druhem psů, kteří jsou určeni pro pomoc osobám se zdravotním postižením jsou psi vyvičení pro tzv. kanisterapii, tedy léčebný proces, který spočívá v blízkém kontaktu se zvířaty. Na některé osoby se zdravotním postižením příznivě působí jejich přítomnost, teplo, doteky zvířecí srsti a projevy náklonnosti. Se psy vycvičenými pro kanisterapii docházejí cvičitelé nebo jejich majitelé do stacionářů, Domovů pro seniory  nebo rehabilitačních zařízení.

I když jsou takto vycvičená zvířata pro své pány nezbytností, pouze nevidomé osoby, které využívají služeb vodících psů mají nárok na příspěvek na jeho výživu. Přes neustálý a dlouholetý tlak organizací, které pomáhají  osobám se zdravotním postižením se do zákona dosud nepodařilo vložit změnu, která by ostatní cvičené psy postavila na roveň psům vodícím.

Naopak, subjektům, které se zabývají výcvikem těchto nenahraditelných pomocníků se neustále snižují dotace a hledat sponzory, kteří by službu pomohli zachovat odčerpává značné množství času a energie lidí, kteří tuto náročnou práci dělají z velké části dobrovolně.

Přitom asistenční pes není jen pomůckou, ale v životě osoby se zdravotním postižením pomáhá plnit i úlohu společenského a sociálního kontaktu, kterých mají tito lidé většinou nedostatek. Tato úloha je někdy mnohem důležitější, než správně podaný kapesník nebo  překonání architektonické bariéry. Proč je tedy tak složité najít čas na řešení tohoto problému a trochu víc peněz na takto užitečné aktivity je hodně nepochopitelné.