"Neslibujme zázraky, na které se nás snaží lapitmistři rychlých řešení. Pro začátek by bylo dobré sundat ponižující (a mnohdy lživou) ceduli: Neklepat, sestra pravidelně vychází," píše komentátorka.
Očima Martiny Riebauerové zástupkyně šéfredaktora
Ani třicet, ani šedesát, ani devadesát korun. Tím nejspolehlivějším "regulačním poplatkem" v současném zdravotnictví stále ještě je vidina půl dne stráveného v čekárně u doktora.
Najde se pořád dost ordinací, kde vás objednají na osm ráno a spolu s vámi dalších třicet lidí. Přijďte, sedněte, četbu s sebou - a hlavně laskavě neklepat! Když k tomu člověk připočte množství hororů, které během těch pár hodin vyslechne od spolučekajících na tém, a s čím kdo taky stonal a na co pak umřel, tak si zbytečnou návštěvu mnohdy rozmyslí. A leckdy nejen tu zbytečnou.
Nová vláda chce finančně zvýhodnit ordinace, kde to sviští. Kde se nečeká, kde si umějí objednat pacienta na konkrétní hodinu a pak ji taky dodržet.
Hezká myšlenka? Na první pohled jistě. Taky ovšem trochu utopická.
Některé zdravotní pojišťovny už dnes odměňují praktické lékaře, kteří zavedli objednávací systém, a zájem doktorů prý pomalu roste. Proč ne.
Jenže na každou ordinaci oči pojišťovny stejně nedosáhnou. Například na přetížené ambulance v nemocnicích. Dobrá organizace práce tam je a vždycky bude odrazem toho, nakolik pevnou rukou vládne tamní šéf oddělení, přednosta, ředitel a zda tam pěstují cosi jako dobré mravy a nepohrdají pacientem, i když zrovna neumírá. A proč vyplácet peníze navíc za to, že bude pořádek tam, kde má být? Nejsou potřeba jinde?
Navíc, ať si neděláme zbytečné iluze, čekání nikdy úplně nevymizí. Dva příklady z vlastní zkušenosti:
První je z nemocniční ortopedie, která praská ve švech. Přijdete ráno, vyfasujete lístek s pořadovým číslem jako někde v bance, vyslechnete narážku dalšího pacienta: "A máte s sebou pyžamo, paní?" a pak už jen tipujete, zda do čísla 22 (na řadě je devítka) ještě stihnete nákup. Pukáte vzteky, do toho přivezou úraz a doktora povolají na sál, ale když vás konečně pozve dovnitř a věnuje se vám tak dlouho, jak potřebujete, zloba je pryč. Je to zkrátka dobrý doktor, za nímž jezdí lidé i zdaleka. I když by to vážně mohl mít lépe zorganizované. Mohl. Ale do puntíku to prý nikdy nenaplánujete. Jeden pacient z Horní Dolní po cestě uvázne v zácpě, do toho se ozve méně zkušený kolega s prosbou o konzultaci a už se všichni vezou.
Druhý příklad je z ambulance praktika, před nímž mě varovala už sousedka: "Ve dveřích se mě zeptá, co chci předepsat, pak mi změří tlak a je po vyšetření." I můj zdravotní stav se po návštěvě dotyčného lékaře prudce zhoršil. Ale mohla jsem kvitovat, že v čekárně nebyla ani noha. Tomu říkám rychlý průtok! Děsí mě, že nějak takhle by mohla vypadat finančně zvýhodněná ordinace. To si radši počkám.
A tak si neslibujme zázraky, na které se nás snaží lapitmistři rychlých řešení. Pro začátek by bylo dobré sundat ponižující (a mnohdy lživou) ceduli: Neklepat, sestra pravidelně vychází.
A pak to chce více dobré vůle a ohledu na čas pacienta, ochoty vysvětlit mu, že se něco stalo a že nastal skluz, případně zvednout telefon. Jen pacient-ignorant něco takového nepochopí.
Mnohé je zkrátka věcí obyčejné lidské slušnosti. A tu si, jak praví stará lidská moudrost, za peníze nekoupíš.
MfD, Martina Riebauerová
(an,www.medicaltribune.cz)
|
