Potápění vyžaduje dobrý fyzický i psychický stav jedince a zodpovědný přístup
V České republice je registrováno přes 10 tisíc potápěčů a není to zdaleka konečné číslo. Potápění každoročně uchvátí další a další sportovce. Každý rok v ČR složí potápěčské zkoušky cca 1 000 potápěčů, jimž může podvodní svět mnoho nabídnout, ale také vzít. Ročně zůstávají pod hladinou asi 2-3 čeští potápěči a většinou se nejedná o žádné začátečníky. Více než při kterémkoli jiném sportu je při potápění třeba dodržovat přísná pravidla, podstoupit potřebná zdravotní vyšetření a podrobně se seznámit se zdravotními problémy, které při něm mohou nastat. „Potápění patří mezi ty sporty, jejímž provozovatelům by se mohlo přezdívat adrenalinoví narkomani,“ upozorňuje s nadsázkou na nebezpečnost tohoto sportu MUDr. Jan Paska, primář oddělení ORL Nemocnice Na Homolce, sám nadšený potápěč.
Podle primáře Pasky bychom si měli uvědomit, že při potápění nejsou při zkouškách a při kontrolách z moci úřední vydána bezpečnostní pravidla, která se musí bezpodmínečně dodržovat, jako například při řízení motorových vozidel, kde lze ublížit jiným a způsobit hmotnou škodu, ale při tomto sportu můžeme ublížit jen sami sobě, jsme odkázáni sami na sebe, a tudíž bychom se měli ze své vůle věnovat svému zdravotnímu stavu, informacím o bezpečném potápění a o kvalitní výstroji. Toto můžeme ovlivnit jen my sami.
Co všechno bychom měli podstoupit, než se poprvé vypravíme potápět? Předně bychom měli zvážit, zda vůbec máme pro potápění osobnostní předpoklady. „Stejně jako řidiči aut nebo majitelé střelných zbraní, tak i potápěči by si měli být vědomi svého psychického stavu. Vznětlivost, zmatečnost, nedostatek sebeovládání, sklon ke zbytečnému riskování, to všechno jsou vlastnosti, které by neměly patřit do charakterového rejstříku potápěče,“ vyjmenovává primář Paska a vysvětluje, proč je psychická rovnováha tak důležitá. „První ponor do nevelké hloubky zvládne většinou i úplný začátečník po kratším teoretickém pohovoru se svým instruktorem a po boku se svým zkušeným buddy. Opravdové „potápění“ však začíná až ve chvíli, kdy selže technika (nebo i lidský faktor). Z pohodové situace se během několika vteřin může stát horor.“
Měli bychom myslet také na to, zda jsme na potápění dostatečně fyzicky zdatní - už samotný pobyt v hloubce velmi vyčerpává. Pak by měla následovat návštěva praktického lékaře, který zhodnotí náš celkový zdravotní stav (důležité je vyšetření plic), a především specialisty ORL, kde se může objevit nejvíce problémů. „Existují určitá onemocnění, která potápění znemožňují, hovoříme o kontraindikaci absolutní a relativní,“ vysvětluje primář.
Mezi absolutní kontraindikace (tj. absolutně nepřípustný stav k potápění) patří například:
Ø insuficience (špatná funkce) Eustachovy trubice,
Ø chronický zánět středouší,
Ø závrativé stavy (Menierova choroba),
Ø zúžený nebo nevyvinutý zevní zvukovod,
Ø nefunkční hrtan,
Ø prasklý ušní bubínek.
Relativní kontraindikaci (tj. stav nevhodný, ale možný k potápění, kdy jej však lékaři nedoporučují) představují:
Ø akutní či chronická rýma,
Ø nosní polypy,
Ø deformita nosní přepážky,
Ø paresa n. facialis (obrna lícního nervu),
Ø kompletní zubní protéza,
Ø opakující se zánět středního a zevního ucha,
Ø jednostranná porucha sluchu,
Ø stav po zlomenině obličejových kostí,
Ø stav po radioterapii v oblasti hlavy a krku,
Ø těžká migréna s prokázanými výpadky zorného pole,
Ø příznaky postižení CNS a stav po cévní mozkové příhodě,
Ø jakékoli další chronické či akutní choroby, nutno probrat vždy s odborníkem.
Netýká-li se nás žádná z těchto překážek, nic nebrání tomu, abychom absolvovali příslušný kurz, zakoupili či zapůjčili si potápěčskou výstroj a vyrazili na první ponor. Nezapomínejme přitom na jednu z hlavních zásad potápění – „nikdy se nepotápěj sám, vždy jen se zkušeným buddym“! Pod vodou nás totiž kromě techniky může zradit také naše jinak zcela zdravé tělo. Co všechno se může stát? „Třeba to, že potápěč není schopen při zanořování vyrovnat tlak Eustachovou trubicí ve středouší, přestože nikdy takové obtíže neměl,“ popisuje primář Paska. Existuje několik vysvětlení, proč tomu tak je. Extrémní podmínky podvodního světa vyžadují nacvičit trochu jiný manévr při vyrovnávání tlaku než na suchu. Jinou příčinou může být lehká okamžitá indispozice. Dokonce se tak může projevit i drobná vada, která se dosud za běžných podmínek neprojevila – zde má dotyčný velkou naději, že po systematické léčbě tyto potíže odezní.
Pod vodou nás také mohou potkat i různé akutní příhody. „Při zdravotní indispozici nebo při nešťastném pohybu může dojít v hlubině k prasknutí bubínku a následnému vniknutí studené vody přímo do středouší. To je provázeno bolestí, studená voda navíc roztočí vodu v kanálcích statického ústrojí, potápěč dostane závrať a může ztratit orientaci a namísto k povrchu se vydá za spásou opačným směrem,“ vypráví primář a radí: „Zde nepomůže nic jiného než sebeovládání, potlačení emocí a nechat se dopravit svým buddym co nejrychleji, ale také co nejbezpečněji na hladinu.“
Prasknutí bubínku či jiné poruchy uvnitř ucha nejsou jedinými problémy, které mohou při potápění nastat. Zde uvádíme přehled několika dalších fyzikálních či metabolických poruch:
Latentní hypoxie
Nedostatek kyslíku v tkáních či celém organismu. Změny tlaků O2, CO2 a N2 za jistých okolností mohou zhoršit distribuci kyslíku z plic do krve. Mezi příznaky hypoxie patří slabost, chvění, ztráta vědomí, amnézie. Obvykle postihuje zkušené potápěče, nikoli začátečníky.
Může se také stát několikanásobným ponorem bez vyžadovaných pauz na souši.
Syndrom „Shallow-water blackout“
Ztráta vědomí z nedostatku kyslíku, k níž zpravidla dochází v menších hloubkách (do 10 m, kde jsou nejmarkantnější rozdíly tlaků – přechod z normálního prostředí do vodního) a která vzniká zcela bez varovných příznaků. Nastane křeč hrtanových svalů, která vede k sevření hlasivkové štěrbiny (laryngospazmus) a přechodnému "uzavření" hrtanu. Toto způsobí, že do plic dočasně neproniká voda a jedinec stále ještě není v bezprostředním ohrožení života. Po okamžitém transportu postiženého na hladinu samovolně dojde k obnově dýchání během 10-15 vteřin.
Hyperkapnie
Zvýšení parciálního tlaku oxidu uhličitého (pCO2) v krvi. Projevuje se křečemi s následnou poruchou vědomí, bolestí hlavy, zkrácením dechu, zrychlenou srdeční činností, zvýšeným pocením.
Všem těmto stavům lze předejít dodržováním zásad bezpečnosti a hlavně pravidelným klidným (nikoli forsírovaným – zesíleným) dýcháním a dodržování pravidel při vynořování.
Poruchy z přítomnosti dusíku
Dusíková narkóza
Stav, který se může objevit při dlouhotrvajícím potápění v hloubkách větších než 35 m (efekt Daltonova zákona). Postižený ztrácí motorické funkce a schopnost racionálního myšlení, jeho stav je podobný stavu opilosti. První pomocí je dostat postiženého co nejdříve z vody.
Dekompresní nemoc (potápěčská nemoc)
Je způsobena tvorbou velmi drobných bublinek plynu (dusíku) v kloubech, cévním systému a ostatních tkáních těla. Při potápění je lidské tělo vystavováno zvyšujícímu se tlaku v závislosti na tom, jak hluboko se potápí. Dusík, který je vdechován pod stále větším tlakem, se stále více rozpouští
v krvi. Jestliže se potápěč vynoří rychle, tlak v těle se vrací rychle k normálu, což způsobí, že dusík se rychle uvolňuje z roztoku, nestačí se rychle vydýchat a tvoří drobné bublinky. Bublinky pak takto blokují drobné cévy a způsobují stav zvaný embolie. Tato embolie je obzvláště nebezpečná, jsou-li blokovány cévy v mozku. Příznaky provázející dekompresní nemoc mohou být následující: bolest
v kloubech, závratě, nenormální držení těla nebo potíže při chůzi, zkrácený dech, svědění kůže nebo částečné či přechodné ochrnutí. Nástup těchto příznaků je podle závažnosti do několika minut až několika hodin.
První pomoc: vytažení postiženého z vody, uložení do stabilizované polohy na levý bok, inhalace čistého kyslíku (je-li k dispozici), zabránit ztrátám tepla (podchlazení může zhoršit dekompresní nemoc), co nejrychlejší transport do nejbližšího zařízení, kde je k dispozici přetlaková (hyperbarická) komora k léčbě těchto stavů. „Léčba jako taková je velmi svízelná, jelikož je nutno si uvědomit, že vytvořené bublinky v krvi se okamžitě pro tělo stávají cizím tělesem, které tělo obalí bílkovinami, a tudíž se již dále nemohou rozpustit. Tyto bublinky lze v těle najít i několik měsíců po potápěčském excesu. Na základě této informace si musíme uvědomit, že každou chybou, kterou při potápění provedeme a která třeba i šťastně dopadne, si tělo tyto bublinky a jejich následná poškození střádá (sumuje) a problémy se mohou projevit mnohem později či při opětovném ponoru. Přirovnal bych tento stav ke KO při boxu, kdy dochází ke komoci (otřesu) mozku s odumíráním mozkových buněk. Čím více těchto excesů, tím více poškozené tkáně,“ osvětluje primář Paska a pokračuje:
„Dalším zajímavým faktorem je tzv. „framen ovale“ jež je uzavřená komunikace mezi pravým a levým srdcem, funkční pouze ve fetálním období – kdy je dítě v břiše matky. Po narození se uzavírá, ale leckdy nesrůstá, což dokladuje sekční (pitevní) materiál u zcela zdravých lidí. Při potápění se vnější a vnitřní tlaky mění, a tak zvláště ve větších hloubkách může dojít k otevření tohoto okna a k propuštění bublin, které jsou většinou odfiltrovány plícemi, pronikají rovnou do mozku, a tudíž mohou vzniknout nedozírné následky.“
Vytvořené dusíkové bubliny již nelze zpětně odstranit, ale můžeme zabránit jejich vzniku – barokomorou či opětovným ponorem do náležité hloubky. Názorně lze demonstrovat na otevřené lahvi se sodovkou, která – je-li otevřená – stále bublá, ale po opětovném uzavření ustane.
Otrava kyslíkem
Vznikne forsírovaným (usilovným) dýcháním, například při stresu. Projevuje se tinitem (ušní šelest), poruchami sluchu, tunelovým viděním, záškuby obličejových svalů, nevolností, zvracením, poruchami rovnováhy, podrážděností až panikou, velkou únavou, křečemi.
Blue Orb Syndrom (Syndrom modré koule)
Stav paniky, který vzniká bez racionální příčiny při dezorientaci jako forma senzorické deprivace (selhání smyslů).
Barotraumata
Úraz nebo porucha vznikající prudkou změnou tlaku vzduchu, tj. jeho zvýšením nebo poklesem. Mezi barotraumata patří např. prasknutí bubínku, ušní šelesty či hluchota.
Pro potápění neexistuje věkové omezení
Věkový limit, kdy už nebo kdy ještě se člověk nemůže potápět není stanoven, záleží na kompetentnosti člověka (tj. na jeho schopnosti vnímat a uvědomovat si důležitost dodržování zásad potápění a na fyzickém stavu jedince).
Ve slané nebo ve sladké vodě?
Slaná voda nadlehčuje, je tedy nutné mít větší zátěž pro správné vyvážení. Bývá čiřejší, s lepší viditelností, což kladně působí na psychiku. Je však zároveň živější, potápěčem zmítají vlny a proudy obzvláště na hladině. Pro nezkušené potápěče to představuje rušivý element, který je může znervóznit. „Z tohoto důvodu doporučuji udělat potápěčský kurt ve slané vodě, kde instruktor vše vysvětlí a uklidní začínající potápěče. Sladká voda je pak hračkou a „nic“ potápěče nepřekvapí,“ uzavírá primář Paska.
Pokud vás některé z výše uvedených skutečností od potápění neodradily, můžeme vám jen popřát krásné zážitky a shrnout několik základních zásad.
Několik rad na závěr
Ø Před prvním ponorem (každý rok) navštivte praktického lékaře a specialistu ORL,
Ø po každé nemoci a před ponorem navštivte lékaře,
Ø projděte příslušným kurzem,
Ø nikdy se nepotápějte „sólo“,
Ø pracujte neustále na své fyzické zdatnosti,
Ø nešetřete na potápěčské výstroji, nemusí se vám to vyplatit.
|
