Protonové centrum: Revoluční léčba rakoviny bojuje s českou povahou

Protonové centrum: Revoluční léčba rakoviny bojuje s českou povahou
26.06.2014 10:30

Dne 23.6.2014 se pod záštitou velvyslanectví Nizozemského království a J. E. velvyslance Eduarda W.V.M. Hoekse, konala konference „Česko-holandský kulatý stůl o protonové terapii“, kterou uspořádalo protonové centrum v Praze. Oficiální tisková zpráva PTC přinesla fakta o výměně zkušeností a navázané spolupráci, jako pozorovatele mě však zaujalo pár drobností, které svědčí o tom, že pořád přešlapujeme na prahu Evropy a že ta „česká povaha“ je pro naše evropské spolubydlící nepochopitelná.

Holandští experti na protonovou terapii přijeli do České republiky nasbírat praktické zkušenosti s protonovou léčbou. Holandsko aktuálně staví čtyři protonová centra. Podle posledního vyjádření ministra zdravotnictví Holandska, počítá ministerstvo s postupným náběhem počtu léčených pacientů, přičemž pouze v prvním roce bude léčba poskytnuta minimálně 2.200 pacientům a toto číslo se bude postupně zvyšovat. Na základě odhadů specialistů by přitom protonovou léčbu jen v Nizozemí potřebovalo až 9.000 osob ročně (pro informaci - Holandsko má téměř 17 milionů obyvatel, v Čechách je předpokládaných 10% tedy 3500 vhodných pacientů předmětem zpochybňování).

Dotazy, které zaznívaly z pléna, ilustrovaly aktuální situaci kolem protonové terapie v České republice a na tvářích holandských hostů vyvolávaly údiv. Ti nechápou, že centrum, které stojí už dva roky, léčí převážně zahraniční pacienty a že se stále vede debata o vhodnosti léčby pro ty české. Holandsko si svůj postoj k protonové léčbě ujasnilo již dávno a stát i pojišťovny protonovou léčbu podporují.

Debata se vede samozřejmě i v Holandsku, ale konstruktivní. Lékaři ostatních oborů se chtějí dozvědět o protonové terapii co nejvíc. Nestavějí se vůči ní apriori negativně, ale pomáhají najít modely, které by jim pomohly indikovat opravdu vhodné pacienty. Nemluvím teď o vymezení indikací (tady panuje jednoznačná shoda s indikacemi pražského PTC, které zase přebírá zpřesňované indikace Spojených států – země s největšími zkušenostmi s protonovou terapií), ale o způsobu jak umožnit léčbu těm, pro které bude největším přínosem. Protože, jak uvádí doktorka Daniëlle Eekers z  MAASTRO clinic : „ Jednoduchým porovnáním běžné léčby a protonové, musíte vždy dojít k závěru, že protonová léčba je prostě lepší než klasická. Pokud byste dali lidem vybrat, jsem si jistá, že vždy zvolí proton. To je však z hlediska pojišťoven nereálné. Proto hledáme modely, abychom z toho velkého počtu vhodných našli ty nejvhodnější, než budeme schopni poskytnout léčbu všem potřebným“.  Holanďané tedy nemusí dokazovat, že proton funguje a při nejlepší vůli nechápou, že český lékař zpochybňuje výsledky, které jsou ve světě postupně zveřejňovány. Naposledy Harvard Medical School v Bostonu přišla s detailní studií srovnávající riziko sekundárních nádorů, spojené se čtyřmi různými metodami ozařování. Protonová terapie toto riziko jednoznačně snižuje. „Medicína nemá hranice, proto jsme teď u vás, jednak abychom převzali to, co funguje a na druhé straně abychom se vyhnuli některým dětským nemocem. Nemusíme přece vymýšlet znova to, co už ověřili jinde“ vysvětluje doktorka Eekers.

Nad číslem se kterým operují české pojišťovny a někteří odborníci SROBF (Společnosti radiační onkologie, biologie a fyziky), zejména její předseda prof. Petera, že proton je vhodný pro 26 pacientů, kroutí hlavami: „I kdyby incidence nádorů byla významně jiná, což oficiální data nepotvrzují, je číslo 26  nereálným extrémem a jeví se jako holý nesmysl“.

Námitku českých „nonproton“  odborníků, že k doporučení protonové léčby jim chybí randomizované studie, shodili Holanďané se stolu dvěma slovy – nereálné a neetické. Pro laickou veřejnost, která pod tíhou cizího slova sklopí hlavu a opouští debatu jen drobné vysvětlení – randomizovaná studie v případě protonové léčby je nereálná proto, že žádný pacient ji dobrovolně nepodstoupí. Prakticky by totiž musel souhlasit s tím, že bude ozařován nižšími dávkami, delší dobu a se zásahem i okolních zdravých tkání, když vedle existuje možnost ozáření s vyšší dávkou, kratší dobu a cíleně do nádoru. A neetická je proto, že nikoho nemůžete vědomě vystavit značnému riziku nežádoucích vedlejších účinků, když ho můžete léčit s rizikem mnohem menším. Takhle problematičnost randomizovaných studií vysvětluje i doktorka Eekers.

V následné diskuzi pak zaznívá názor, že české pojišťovny vlastně porušují svou povinnost zpřístupňovat lidem účinnější a šetrnější léčbu, vždyť přece dopad na kvalitu života je tady neoddiskutovatelný. Znovu si uvědomuji, že to, co pro vyspělý svět je samozřejmostí tedy právo na kvalitní život, je u nás bráno jako zpupný požadavek, který je maximálně splněn kamarádům kamarádů, ale tak, aby se to nikdo nedozvěděl (ano i v pražském protonovém centu se už léčili „dobří známí někoho z pojišťovny“ - říká se jim pupíci).

Holanďani odjíždějí nadšeni zkušenostmi a postřehy českých protonových specialistů, s konkrétní představou, kolik holandských pacientů by mohlo české centrum léčit, než budou ta jejich dostavěna a s údivem, co je to za zemi, že svým vlastním lidem tuto léčbu nedopřeje. 

autor: Redakce